Vždycky jsem mě pocit, že tohle auto nedokáže na obrázcích téměř vůbec uchvátit. Jen se na něj podívejte, zezadu tak trochu Škoda Rapid, zepředu typický čtyřoký stroj té doby, který navíc jezdil na stříbrných "kanáldeklech" Campagnolo, i když velmi lehkých. 

Jenže jeho hluboký, nádherný charakter se pozná až poté, co mu dáte šanci. Je to typický italský stroj a mě napadlo, že bych vám o něm mohl napsat v souvislosti s návratem zadokolkových Alf v podobě nové Giulie. Tohle GTV6 je totiž jedna z nejlepších zadokolek této charismatické automobilky! Jeremy Clarkson říká, že každý petrolhead by měl alespoň jednou vlastnit Alfu Romeo. Já říkám, že se stačí alespoň jeden den projet v zadokolkové Alfě s transaxelem! A ostatně pak vše pochopíte...

Tak jako já, když jsem dostal možnost jezdit v GTV6 z roku 1986. Tohle auto se vyrábělo od roku 1974 a v roce 1980 dostalo velký facelift, který přinesl jiné zadní svítilny, masivnější plastové nárazníky a mnoho dalších upravených detailů. Hlavní je ale technika. Vrcholná varianta GTV6 se šestiválcem pod vyboulenou kapotou se pyšnila objemem 2.5 litru ze slavného motoru Busso, kousek, ve které jsem jel já, se však spoléhal na třílitrové Busso se zhruba 190 koňmi! Není to tedy originální kus, ale několik desítek GTV6 s třílitrem se přece jen vyrobilo.

Už jen samotný start tohohle stroje je událostí. Palivové pumpy po otočení klíčku zakvičí, motor začne prskat náhodnými výbuchy, až se pochvíli ozve vyštěknutí a šestiválec se ustálí na hutném volnoběhu. Tohle není jen tak nějaký motor, tohle je Pan Motor. Jeho reakce jsou okamžité, jak by byl napojen přímo na váš mozek, vydává nádherný šestiválcový rykot, který prostupuje až do té poslední buňky těla, a s lehkým kupé si jen tak hraje. 

Tohle auto si užijete jako malé dítě Vánoce, i když jedete pomalu. Řadíte si nahorů i dolů s meziplynem, poněvadž synchronizace není silnou stránkou převodovky, užíváte si těžkých, extrémně mechanických ovládacích prvků, posloucháte nekonečný počet zajímavých tónů a zvuků, které GTV6 vyluzuje, a svět je rázem mnohem hezčím místem.

Jenže tohle je přece jen sportovní auto, navíc technicky velmi zajímavé. Převodovka se nachází vzadu, kotouče zadní nápravy nejsou v kolech, ale u diferenciálu a celkově náprava typu de Dion udržuje kola v ideálním úhlu k vozovce i při ostré jízdě. Odvážím se tedy jet rychle. A najednou objevím auto, které i po třiceti letech stále umí pokočit okresku v příjemném nášlapu! 

Na brzdy je potřeba pořádně dupnout, ale zároveň musím dávat bacha, abych nezablokoval kola. ABS? Neblbněte. Auto je potřeba do zatáčky poskládat a velmi těžké řízení tomu nepomáhá. Řízení připomíná spíše posilovnu, než ladné souznění s autem. Jenže je to zábava, obrovská zábava, protože úroveň mechaničnosti auta je i na poměry dobových aut neskutečná! Všemu ale nakonec stejně dominuje slavné Busso, které se nadšeně vytáčí a zpívá při tom jako bájná siréna, která vás láká do spárů návyku zvaného Alfa Romeo!

Nedá se nic dělat, tuhle okresku si musím dát znovu! Otáčím se tedy tak, jak by se se zadokolkou mělo - plynem. Záď se na jedničku utrhává a v tu chvílí chci otočit volantem a dát kontra. Jenže malinké kormidlo mi vyklouzává z ruky a v tu chvíli si volant žije vlastním životem. K mému překvapení se však sám stáčí do přesného kontra a ve chvíli, kdy se auto dostává do požadovaného směru, ubírám plyn, volant se opět sám narovnává do středové polohy a já můžu opět jet. Nádhera, tak přímé propojení s předními koly již nemůže žádné nové auto snad s výjimkou Caterhamu nabídnout!

Celkově je ostrá jízda unavující, ale nesmírně odměňující adrenalinový zážitek, který se rovná řízení nového supersportu na limitu. Člověk po zastavení není rád, že auto zvládnul a projel zatáčky hezky, ale že vůbec přežil. A já jsem hlavně rád, že na světě ještě takováto auta jezdí, protože řízení této Alfy GTV6 považuji za jeden z nejlepších automobilových zážitků. Ostatně je to již nějaká doba, co jsem s ní jezdil naposledy, ale stále si to pamatuji, jako by to bylo včera...